**
Jde den za dnem a já stále musím myslet na tu noc, kdy jsem předstíral svou opilost. Opravdu předstíral, bo já nepiju. Zásadně nepiju. Víte, co to udělá s vašimi játry? A víte, jak vám z toho může být ráno blbě? Někteří lidi se opijí do němoty a pak se diví, že ráno zvrací nonstop. No prostě odporný. Já za to nemůžu, že jsem sr***a a jsem zbabělec.
Už to je měsíc po tom, co jsem absolvoval tu párty. Vyspal jsem se s ním. Vyspal jsem se se svým spolužákem, navíc mě šikanoval. A myslím, že šikanovat bude. A co když si to pamatuje? Už měsíc mi nic neudělal. Měl bych s ním proluvit? Asi jo, bo jsem tak trochu nervózní a boím se. Jako vždycky. Já pořád bojím! Ale možná se mám proč bát, když budu mluvit s Adamem. Bože... Jenom to jsméno Adam... On má tak perfektní jméno!
Jdu chodnou do třídy a uvidím ho u své skříňky. Proč stojí u mojí skříňky? A proč se tak potutelně směje? A proč vidím v jeho očích štěstí? Trochu se přiblížím, abych zjistil, že mi nic neudlá. Ale on se přiblížil ješt víc a prostě mi vrazil. Co jiného jsem mohl čekat. Že mi tu dá cucáka před všema ostatníma? Ne, to fakt ne. Prosím, pomoc!
"Všechno si pamatuju, ty děvko!" Začal se mi smát a ostatní se přidali. Já však vstal ze země a podíval se mu zpříma do oči. I když slzy padaly proudem, musel jsem to říct. Co když mě ale teď bude nenávidět ještě víc? Ale on se to jednou musí dozvdět. Teď nebo nikdy. Vteřina nebo věčnost. Prostě to říct musím. Ne. Já mu zase zalžu. Proč zrovna já? Ne. Už vím, co mu řeknu
"Někdy si říkám, jestli má vůbec cenu existovat. Jestli jsem opravdu tak sám, že opravdu křičím a budím osoby z vedlejšího bytu a své rodiče. Jestli jsem se zamiloval do toho pravého člověka. Ale teď vidím, že je opravdu všechno na hovno. A je na čase říct pravdu. Teda alespoň do tvých očí..." Pustil jsem víc slz. Ale on na mě jenom hleděl jak na svatý obrázek. Ale já mu to musím říct. Musím mu to říct.
"Kvůli tobě se mi chce zemřít. Ty jsi ten důvod, proč jsem takový retard, že jsem buzna a bůh ví, co ještě. Ale já už na to nemám. Já se prostě vzdávám. Vzdávám se. Vidím, že moje existence nemá cenu. Vzdávám se." Dořekl jsem. Všichni na mě hleděli jak na nevím co, ale já jsem se rozbrečel ještě a chtěl jsem utéct, ale něco mě zastavilo. Už jsem byl otočený zády k němu, když v tom něčí ruka spočinula na mém rameni.
Když uběhlo několik vteřin, tak si mě ruka přetočila k sobě a já jsem Adama poprvé viděl plakat. Jeho oči byly plné bolesti, slzy padaly jako proudem a úsměv byl najednou pryč. A pak jsem se ocitl tam, kde jsem se nikdy nepředpokládal objevit. On mě objal.
Po tom, co jsem všechno v hlavě urovnal, tak jsem ho pevně objal zpátky. Plakal jsem, bylo to nádherné. Byl to naprosto překrásný pocit, nikdy jsem se tak krásně necítil. Motýlci jakoby zápasili v boxu, jakoby jich tam bylo miliardy a slzy štěstí padaly dolů. Nikdy jsem nic takového necítil. Já Adama miluju nade vše.
"Omlouvám se. Jsi moje všechno..." Na chvíli se odmlčel. Asi potřeboval spracoval, co právě řekl. Uvědomil si, co právě řekl? Nebo ne? Já nevím, já jsem ho dál objímal a snažil se nevnímat ty pohledy. Ale přesto jsem se podíval a uvděl všechny ty nadšené pohledy. Copak věděli, že miluju Adama? Ale oni jen čekali. Ale na co? Holky byly přikrčené, drželi palce a kluci šeptali něco jako "tak už to řekni".
"Miluju tě, Radku." Jen jsem uslyšel. To mi vyrazilo dech, vyrazilo mi to srdce z hrudi. Opravdu mi právě řekl, že mě miluje? Tak jsem se na něj podíval a zjistil, že pořád pláče. Ale sklonil se, cítil jsem jeho dech na mých rtech. Instinktivně jsem zavřel oči a čekal co bude dál.
Po chvíli nakonec ucítím jeho rty přilepené na mých. Byl to naprosto překrásný pocit. Opětoval jsem polibek, křik kolem nás. Ale já jsem to přestal vnímat. Byl jsem tu jenom já a Adam. Miluju ho. Je moje všechno. Miluju ho, navždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat