Moje ruce, samá jizva. Není to normální. Prostě není. Já nejsem normální. Je to snad schválnost nebo je to opravdu tvrdá realita podle osudu, mého osudu?Chce se mi jednoduše zemřít. Proč se mi chce zemřít? Protože nemám na vybranou. Není tu pro mě místo, jsem moc tlustý, ošklivý a můj život tak jako tak stojí za hovno. Jsem posraný buzerant a nic víc. Mám skočit? Nemám skočit?
Asi před měsícem jsem si našel kamaráda. Nádherný. Nevím na jakou školu chodí, ale už jsme byli na rande. Tedy tak to alespoň nazval. Ví o mých problémech. Ví o všem. Je to až neuvěřitelné, co jsem mu dokázal všechno říct. Dokonce jsem si jistý, že můžu věřit. Jenomže já za to prostě nemůžu. Já věřím každému debilovi. Ale on mi přišel jiný. Bude mu tu beze mne smutno? Asi by bylo hezké mu napsat do SMS alespoň rozlučku.
Sbohem. Odesláno. Možná je lepší, že to ví. Jenomže, co když to ukáže někomu jinému? No, jenom ať to neukazuje mým rodičům. To by byl se mnou konec. Nevím, jestli bych přežil mámino panikaření nebo tátův naštvaný hlas. Ale to je vcelku jedno. Stačí jenom jeden krok. Jeden krok mě dělí od světa, kde můžu normálně dýchat. Jeden krok mě dělí od světa, kde není násilí a kde můžu svobodně létat. Tedy, chodit.
Uslyším smích. Otočím se, moje oči jsou plné slz. Ale ještě dokážu vidět, jak se mi kluci posmívají. Jsou ze školy. Šikanují mě. Jsem vůbec schopen slézt a vzdát se jednoho kroku od svobody, abych jim mohl dát do držky a pak být skopán do bezvědomí? Jsem vůbec schopen vzdát se jednoho kroku od svobody pro něj? Já chci a musím skočit. Už nedokážu dýchat, potápím se víc a víc. Pořád se na ně dívám, jak se mi smějí. Popojdu o jeden centimetr a oni se mi začnou smát ještě víc.
"Na to nemáš koule! Na to jsi hodně velký srab, vole!" Uslyším jednoho z nich říct. A pak se vynoří on. Jen se usmívá a začne se bavit s těmi lidmi, co se jen smějí. On taky? To proto všechno věděli? Jak jsem mu mohl věřit. Jak jsem mohl být takový debil a věřil člověku jako je on? A dost. Já to prostě udělám. Skočím i kdybych si to měl rozmyslet. Já už nechci být jenom terčem posměchu, nechci být ten slabý, co nic neumí a nic smysluplného nedokáže říct.
"Jsi srab! Na to nemáš!" Uslyším jeho hlas. Moje srdce začalo neuvěřitelně bolet. Opravdu to řekl ten, do kterého jsem se pomalu víc a víc zamilovával? Opravdu jsem takový debil? Opravdu jsem tak mentálně postižený? Ne. Dneska je konec. Podívám se za sebe, natáčejí si to. Chtějí si natočit, jak slezu a uteču pryč. Chtějí mě vidět, jak to všechno vzdám. Chtějí mě vidět trpět.
"Bez tak zdrhneš. Tohle půjde na youtube, sračko!" Ozvalo se od NĚJ. Já se na ně znovu podívám a otočím se směrem na ně. Oni se začnou potichu smát. Já se ale nemůžu přestat dívat před sebe. Dolů je to docela dlouhá štreka, dole je ostré kamení, řeka, hluboká řeka. Mám to namířeno přesně na to ostré kamení. Když už chci zemřít, tak ať bolestivě. Přeci jenom je to to, co si zasloužím. Zasloužím si zemřít a zasloužím si jít pryč. Zasloužím si přestat existovat a zasloužím si říct sbohem naprosto všem.
Dělí mě jenom naklonění rovnováhy. Tři, dva, jedna. Pomalu se začnu naklánět. Ale zastavím se. Podívám se na ně a znovu se nakloním dopředu. Zasmějí se. Co jiného jsem mohl čekat. Ale já se jen na ně usměji a pomalu se zase nakloním dozadu. Až už vím, že jsem připraven seskočit, tak jenom na ně zakřičím.
"Sbohem!" A v tu chvíli jenom ucítím, jak se vznáším se vzduchu. Je to naprosto nádherný pocit. Jenom ještě uvidím jejich hlavy, jak na mě hledí a křičí moje jméno. Je to krásný pocit letět vzduchem. Jenomže to nemůže trvat věčnost, že ano. Naposledy se na ně podívám a pak mě pohltí temno...
Žádné komentáře:
Okomentovat